[ Webhosting profitux.cz ]
22.4.2011
Recenze sluchátek Sennheiser HD25
S postupujícím časem, zvyšujícími se nároky na zvuk lezoucí z mých vlastních pokusů o produkci elektronické hudby a celkově mojí vyvíjející se audiofilií jsem začal nedávno pociťovat stále silnější potřebu mít doma také nějaká pořádná sluchátka s velkým "S". A ačkoliv je dnes možností opravdu hodně, mému zraku prostě nemohla ujít frekvence, s jakou se zrovna Sennheiser HD25 objevují na krcích různých dnb celebrit, a mé zvědavosti zase všemožné internetové zkazky o jejich úžasnosti, nerozbitnosti a vůbec prostě celkové legendaritě. Tak jsem se nakonec trošku (ehm, trošku) plácnul přes kapsu, na Silvestra si udělal druhé Vánoce a ještě za tepla sluchátka vyzkoušel na Silvestrovské party. A výsledek? Teď je prakticky nesundám z krku, a to ze spousty důvodů. Začal bych třeba tím jedním podstatným, jímž se asi při nákupu absolutně neřídí majitelé sluchátek Skullcandy, a tím je...

ZVUK

To, co se z "hádéček" line, si Vás prostě získá (laboratorně ověřeno na širokém okruhu přátel, z nichž jsou touhle dobou někteří již také šťastnými majiteli). Je totiž nádherně čistý s krásně vykreslenými výškami, středy i basy (ty jsou sice ještě malinko přikreslené, nicméně o žádný drastický rozdíl se nejedná, nejste-li netopýři). Měl-li bych zvuk popsat jedním slovem, muselo by to být "luxusní". Prakticky zatím u všech sluchátek jsem míval ve zvyku zvuk ještě prohánět ekvalizérem, u Sennů EQ ale už automaticky vypínám - s nimi si prostě budete chtít (a hlavně budete moci) vychutnat zvuk takový, jaký opravdu je. Vyšší model nabízí frekvenční odezvu od 16 do 22 000 Hz (nižší řada uvádí 30 - 16 000 Hz) a také o něco vyšší impedanci (70 ohmů oproti 60ti u nižšího modelu). Nemusíte se ale bát, že by taková hodnota impedance znemožnila použití s přenosnými mp3 přehrávači. Sice je potřeba "trochu to vohulit", aby zvuk nebyl potichu, ale u mého iAudio COWON D2 jsem s maximální úrovní hlasitosti nikdy problém neměl, na čemž se mimo jiné podílí i výborná izolace od okolního hluku díky supraaurální konstrukci sluchátek (mušle ucho neobepíná celé, ale sedí na něm). Mimochodem, když už jsem zmínil dříve značku Skullcandy, asi by bylo dobré prohodit zde i pár slov o tom, jaký mají Sennheisery

DESIGN

Kde nelze než konstatovat, že se Vás HD25 zaujmout designem rozhodně snažit nebudou. Po vybalení z krabice jsem byl sám trošku překvapen - sluchátka jsou opravdu malá, tváří se podezřele moc plastově a na první pohled by do nich člověk neřekl ani polovinu profesionality, která se v nich skrývá. Že je to ale jen důmyslná kamufláž (zavedená snad za účelem ochránit svá drahá sluchátka před všudypřítomnými spáry nenechavých rukou) odhalí odstavec s nadpisem..

KONSTRUKCE A KABELÁŽ

Což je velké plus, jež jako notorický ničitel sluchátek obzvláště ocením. Také se zde promítají některé rozdíly mezi dražší a levnější variantou sluchátek. Začneme ale u mého testovaného modelu, tedy u řady vyšší. Ta se pyšní statusem nezničitelnosti a aspoň u těch mých sluchátek to zatím platí, navzdory několika pádům na zem a dokonce jednomu nechtěnému přišlápnutí hlavového mostu celou vahou mých skromných 65 kil. Ovšem nejen samotná sluchátka podléhají zhoubě, většinou se člověku daleko častěji nějakým způsobem ukroutí kabel přivádějicí signál, a to je pak také zle. Pájením, jak známo, kvalita přenášeného zvuku trpí, a proto u Sennheiseru přišli s vlastním zlepšovákem - sluchátkový kabel se dá bez problému oddělat a vyměnit za nový. Stačí k tomu jen malý křížový šroubováček, jímž uvolníte přichycení kabelu k pravé mušli, poté rozevřete hlavový most, jímž je proveden drát spojující pravou mušli s levou, a potom už jen z obou dvou vypojíte speciální konektůrky, jimiž je drát do mušlí přiveden. Mušle lze samozřejmě posouvat dle libosti nahoru a dolů aby sluchátka padla na všechny velikosti hlav, levou mušli můžete navíc i otáčet ze strany na stranu. Zrovna zmíněné otáčení si u nižšího modelu moc neužijete - dále se v konstrukci liší snad jen hlavovým mostem, jenž je u nižšího modelu proveden ve formě klasické "čelenky", a také jiného uchycení přívodního kabelu (k mušlím jdou konektůrky zespodu, šroubečky se tentokrát nekonají).
Asi by bylo také vhodné zmínit, jaké to je, mít na sobě tyto sluchátka půl dne v kuse (což například pro mne není sebemenší problém). Ani zde totiž zkazky nelžou - úplně košer to není. Ačkoliv si na to ještě rádi zvyknete, na začátku je přeci jen pocit z přítlaku sluchátek po delším nošení trošku nepříjemný (někteří lidé si ale v souvislosti s tímto problémem pochvalují použití druhých, měkčích náušníků, jenž jsou součástí originálního balení, a na hlavu prý tak netlačí). Co se dalších nepříjemností týče, nenapadá mě snad nic krom varování před dlouhým krouceným kabelem, jenž je na jiné než domácí použití extrémně na prd - je dlouhý (překvapivě), smotaný zabere celou kapsu a navíc je poměrně těžký. Příště bych zvolil asi verzi s kratším kabelem - jenž sice není problém samostatně nakoupit, bohužel při koupi je nutné se přes kapsu plácnout také. Jack mají všechny řady klasický 3.5mm s dodávanou redukcí na 6.3mm. Pro nejlepší pohled na celou konstrukci doporučuji shlédnout následující video:

ZÁVĚR

Nechť už si z předchozích odstavců vydedukuje každý sám. Já si za poslední tři a půl měsíce s HD25 na krku udělal poměrně jasno a nemůžu, než je doporučit.

+ Luxusní zvuk
+ Odolná konstrukce
+ Možnost uživatelské výměny kabelu

- Cena (sluchátek i příšlušenství)
- Design
- Komfort při dlouhodobějším nošení
Obsah balení
Obsah baleníTECHNICKÉ SPECIFIKACE

> Konstrukce: uzavřená (supraaurální)
> Membrána: dynamická
> Frekvenční rozsah: 17Hz - 22kHz
> THD: <0.1%
> Max. SPL: 120dB
> Impedance: 70Ohm
> Kabel: různé varianty
> Konektor: 1/8" jack (3.5mm)
> Přítlak: 2,5N
> Hmotnost: 140g
> Příslušenství: obal, náhradní náušníky, redukce na 1/4" jack (6.3mm)

OBRÁZKY

Sennheiser HD25 (dražší model)
Sennheiser HD25 (dražší model)
Sennheiser HD25 SP (levnější model)
Sennheiser HD25 SP (levnější model)
2.4.2010
Recenze sluchátek JAYS s-JAYS
V životě každého audiofila přijde jednou okamžik, kdy to jeho notně zatěžovaná sluchátka vzdají a jedno, nebo dokonce obě přestanou hrát. Konzervativnější jedinci pak většinou neváhají a objednají hned ten samý, ověřený model, ty zvídavější pak čeká proces vybírání sluchátek nových. Jelikož patřím k té druhé skupině, tak jsem se poté, co jsem oplakal svá ukradená Porta Pro, dal do průzkumu trhu a nakonec si vybral špunty od pro mě dosud neznámé švédské značky JAYS, kterým se v téhle recenzi podívám blíže na zoubek.
Těžko říci, zda jsou více sexy v černé, nebo v bílé
Těžko říci, zda jsou více sexy v černé, nebo v bíléZe začátku bych ještě rád napsal pár pochvalných slov na e-shop sluchatka.net, v němž jsem si jaysky koupil. Objednávka proběhla tak hladce, jak jen to šlo, a místo toho, aby mi sluchátka přišly poštou, dovezl mi je sám majitel obchodu. Ono by se to asi nestalo, kdyby neměl náhodou zrovna cestu poblíž mého bydliště, ale stejně - tomu říkám péče o zákazníka :)

Ale k věci. Už samotná krabička, ve které byla sluchátka zabalená, dávala svým zevnějškem na vědomí, že za ty peníze dostanete exkluzivní kousek. A taky že ano, ale nepředbíhejme. Poté, co jsem po opatrné rozbalovací proceduře krabičku pokořil, na světlo světa z ní vypadlo hned několik věcí. Jako první se objevila bachratá brožurka s popisem příslušenství a různými tipy hned v několika světových jazycích. Jako další se objevil malý kartónek hlásající "LOVE YOUR EARPHONES" s pár víceméně neužitečnými radami pro údržbu sluchátek (typu "pravidelně si čistěte uši" a "nenechávejte sluchátka na hraní své kočcce/psovi") a osmi ochrannými filtry uvnitř. Po něm šlo ven malé pouzdérko z průhledního plastu obsahující 5 párů gumovůch "špuntů" různých velikostí + 1 pár z tvarovatelné pěny alá profláklé Koss Spark Plug, následně se na mě vysypala ještě rozdvojka, slučovačka, malé kožené pouzdérko na zip, 90 cm dlouhý prodlužovací kablík a nakonec jsem z krabičky vítězoslavně vytáhl samotná sluchátka, svým designem připomínající tak trošku vypasené larvy nějakého hmyzu.
Příslušenství je opravdu bohaté
Příslušenství je opravdu bohatéJak sluchátka, tak prodlužka mají pozlacené jacky, opláštění pak zajišťuje nijak zvlášť tlustá "matná guma" (můj oblíbený pojem označující drsnější, "protiskluzový" gumový povrch). Úhlový jack jsem však v balení hledal marně, až posléze jsem pochopil genialitu prodlužovacího kablíku, díky kterému ani není potřeba. Dovolím si odhadnout, že zhruba 85% pokažených sluchátek má na vině ukroucený kabel právě u jacku vedoucího do Vašeho mp3 přehrávače. Tohle však prodlužka elegantně řeší - sice nezabráníte tomu, aby se vám na ní jack zkurvil, ale když už se tak stane, stačí prostě zajít do nejbližšího elektra a za pár kaček koupit kablík nový (fajnšmekři pak mohou objednávat originální náhradní díly přímo od JAYS). Samotná sluchátka díky tomu zůstanou nepoškozená a Vy se můžete dál nerušeně věnovat poslechu své oblíbené hudby. Nutno ovšem dodat, že bez prodlužky jsou sluchátka takřka nepoužitelná, na délku (od vlastního jacku až k samotým špuntům) měří jen 60 cm, což sice možná napsané na papíře vypadá celkem v klidu, ale ve skutečnosti s tím do kapsy u kalhot prostě nedosáhnete.

Po zvukové stránce jim ovšem nelze nic vytknout, kvalita reprodukce je bez debat výborná. Basy jsou krásně prokreslené a patřičně hutné, jak už to ostatně u tohoto typu sluchátek bývá. Středy a výšky nijak nezaostávají, celkově můžu prohlásit, že i se svýma rozmazlenýma ušima si při poslechu hudby chrochtám blahem. Zde můžou hovořit pro a proti snad jen osobní preference posluchačů na nepatrné zabarvení výsledného zvuku, které bývá většinou u každého výrobce/modelu malinko odlišné. K pohodlnému poslechu navíc přispívá fakt, že sluchátka skoro dokonale tlumí okolní hluk, což je ale zároveň také jedna z jejich nejnebezpečnějších vlastností. Zkoušel jsem je použít jako odposlech při hraní na cca 1.5kW výkonné sestavě a díky výbornému tlumení okolí jsem si nemohl stěžovat, ale v běžném provozu je to občas docela na obtíž. Už párkrát se mi stalo, že jsem kvůli nim úplně přeslechl mobil zvonící v kapse u bundy a zvláště pohyb v rušném provozu se s nimi stává trochu nebezpečným. Člověk si musí uvědomit ten handicap a to, co neslyší, musí neustále kontrolovat očima. Tzn. radši se 3x rozhlédnout jestli něco opravdu nejede a až pak hurá přes silnici. Dá se na to zvyknout, ale je potřeba na to myslet a být neustále ve střehu.

Když už jsem u těch negativ, zmíním se ještě o tom koženém pouzdérku se zipem, jehož smysl mi tak nějak uniká. Nejdříve jsem se do něj snažil sluchátka všemožně smotat, ale povedlo se mi to až na několikátý pokus a sluchátka v něm byla tak narvaná, že jim to snad muselo víc vadit než prospět. Když jsem od nich odpojil prodlužku, výsledek byl už lepší, ale na druhou stranu mi zase přijde trochu podivné nosit sluchátka v pouzdru a prodlužku smotanou v kapse. Další možnost, která mě napadla, bylo strčit do něj pár těch gumových špuntů, které se tam sice krásně vlezou, ale valný smysl to opět nemá - přece jen, člověk si najde svoji velikost a tahat s sebou ty ostatní opravdu nemusí. Jako poslední mě napadlo použít jej na nošení rozdvojky, ale stejně jsem pouzdérku nakonec našel úplně jiné využití :)

Na závěr mi už zbývá jen uvést link na oficiální stránku tohoto modelu, na které se dočtete přesné technické specifikace a můžete si zde i prohlédnout všechny ty serepetičky, které jsem v recenzi popsal. Za sebe mohu JAYS s-JAYS jen doporučit a pevně doufám, že i přes můj nepřekonatelný talent na destrukci sluchátek všeho druhu mi nějaký ten čas vydrží (v době psaní této recenze jsem je měl u sebe necelý měsíc).
15.10.2009
RELEASE DIGEST: RAMMLPCD013
Sub Focus - Sub Focus CD
RAMMLPCD013 Cover
RAMMLPCD013 CoverNedávno jsem v jednom rozhovoru s Reném z Black Sun Empire četl, že producentii v jiných žánrech, kteří ještě nevydali své vlastní LP, jsou víceméně nováčci. Proč tomu v dnb tak není, to netuším, ale vemte si jména ostřílených matadorů bez LPčka, jako jsou například Spor, Noisia či Sub Focus. Nazývat je nováčky by asi nebylo na místě. Tak či tak, poslední zmiňované jméno, tedy Sub Focus, by už odteď nováčkem stejně nebyl - pod hlavičkou RAM Records vyšlo jeho dlouho očekávané self-titled debutové album.

Sérii třinácti (nutno říct že na dnb trošku kratších) skladeb otvírá Let The Story Begin, track s přiléhavým názvem a podle něj také zpracovaným intrem. Až na nějaké ty trubky se nese celý ve znamení syntetiky. V podobném duchu pokračuje i nelítostně zlámaná World Of Hurt s krystalově čistým vokálem a oldschool basovými linkami. Follow The Light, Hospitalovitě znějící věc, jsem zde již dříve v RELEASE DIGESTu recenzoval, stejně jako jejího vinylového brášku Rock It, který je mimochodem také v blízkém příbuzenském vztahu s Robot Rock od Daft Punk. Následuje další liquidovější a hlavně tentokrát breakbeatová věc, Last Jungle, emotivní track svým zvukem lehce připomínající stařičkou Papua New Guinea nebo něco z tvorby Omni Tria. Basová linka v Deep Space mi prozměnu lehce připomíná některé basslines z novozélandské produkce, doplňují ji sem tam nareverbované syntetické výkříky. Euforicky znějící intro Move Higher Vás možná na první chvíli zmate, zní totiž jako další track, který utekl z pod pokličky nějakého liquid labelu, ale vzápětí se rozjede a už nikoho nenechá na pochybách, že to tentokrát zlámané nebude - Move Higher je totiž počin houseový. Ovšem nevzal mě tak, jako jeho bráška Could This Be Real, snoubící ženský vokál a piano s úderným beatem a mohutnou basovou linkou prohnanou LFOčkem. Ale zpět k rychlým zlámaným beatům. Jejich další zástupce se jmenuje Vapourise a sympatický mi není, nasekaná "punchy" basa, nevýrazný beat a skoro žádné stopy nějaké melodie, to mi nešmakuje. Oproti tomu takový Triple X, to už je jiné kafe, melodií si zde užijete do sytosti a velmi podobný (pořád syntetický) zvuk má i další kousek s názvem Spash. Timewarp snad ani nemusím představovat, vzledem k tomu, že se nejedná o žádnou novinku, nýbrž o notoricky známou věc. A nebylo by to pořádné moderní album, kdyby se na něm nevyskytovala aspoň jedna dubstepová pecka, a právě takovou je poslední track na celém albu, Coming Closer, poměrně optimisticky naladěné dílko protkané vokály.

Jednožánrovám kompilacím už asi začíná zvonit hrana. Zrovna Sub Focus by neměl se sháněním tracků do alba žádný problém, přece jen už je na scéně docela dost dlouho. Zřejmě to ale sám chtěl pořádně okořenit, ať mají posluchači nad čím přemýšlet. Co se závěrečného verdiktu týče, nebude to snadné - líbila se mi tak dobrá půlka alba - od Nicka jsem slyšel už i lepší kousky, než ty na albu, ale zase se mu musí nechat body za žánrovou rozdílnost. Pro zastánce jump-upu je to povinnost, pro ostatní minimálně zajímavý počin, který stojí za poslech.

Tracklisting:
01. Sub Focus - Let The Story Begin
02. Sub Focus - World Of Hurt
03. Sub Focus - Follow The Light
04. Sub Focus - Last Jungle
05. Sub Focus - Deep Space
06. Sub Focus - Rock It
07. Sub Focus - Move Higher
08. Sub Focus - Vapourise
09. Sub Focus - Triple X
10. Sub Focus - Could This Be Real
11. Sub Focus - Splash
12. Sub Focus - Timewarp
13. Sub Focus - Coming Closer
15.10.2009
RELEASE DIGEST: NZNV009
The Upbeats - Big Skeleton
NZNV009 Cover
NZNV009 CoverPo nedávné recenzi TREiových čerstvých beatů tu máme dalšího pána na holení, také z Nového Zélandu. On to vlastně není pán, ale spíš kostlivec, a pěkně velký. Big Skeleton je už v pořadí třetí album dvojky The Upbeats a přináší nám přes hodinu kvalitního poslechového materiálu.

"Do děje" nás uvádí ponuré intro, skřípání řetězů a gradující sidechainový nájezd. Jak zazní zmodulované "skeleton", není už pochyb o tom, že první skladba nese stejný název jako celé album. Následuje pořádně nabasovaný nášup, aby mohl být vzápětí zmírněn trackem druhým, Kai Ki Kai Kai, což je takové kraťoučké intermezzo s textem v pro mě neznámé hatmatilce v podání Cardze. Planet Earth, na níž se podíleli i State Of Mind, patří k rychlejším skladbám, ale mě moc nenadchla, přestože je nepochybně zajímavá. Po ní následuje Bones, klidná skladba, ve které krásně vyniká zpěv zatím nepříliš známého Neda Worboyse. Pokud někteří z Vás znají rockovou kapelu Placebo, možná si na ni vzpomeneu u intra dalšího kousku s názvem Bury Your Head, deepovější to věcičky s měkoučkou subbasou a taktéž solidní porcí vokálů. U klidnějších věcí ještě chvíli zůstaneme, Under The Sky je depresivní, melodičtěji založená věc s lehce zlámanějším beatem než je obvyklé, nicméně se nikam nehrne a nabízí se spíše k poslechu než k tanci. Následuje úchylárna Carousel, kterou dali The Upbeats dohromady s Kemem. Opět se jedná spíš o pomalejší věc, tentokrát ale s naprosto ujetým vokálem. Po ní budeme zpomalovat ještě více, ale tentokrát i co se BPM týče. Další kousek, Macabre, je totiž dubstep a nutno říci, že opravdu povedený. Ale aby se milovníci rychlejších beatů nezačali nudit, přes intro jako z nějakého oldschool hororu se dostáváme k The Unearthly, což je regulérní party roller, použítý i v teaseru na album (viz níže). Vypalovák Ghost Radio směle pokračuje v rychlém tempu další našláplou bassline s klasickým upbeaťáckým "chrčivým" vrškem. Jedenáctá skladba na albu, Noises, přichází s pompézním intrem, které nakonec vyústí do poměrně ponuré a depresivní záležitosti, jedné z dalších spíše poslechových věcí. Poté nás ale čeká další pecka, Laser Crypt, což je dílo do pořádného neuro setu jako stvořené, na albu bohužel poslední track svého druhu. The City That Sleeps vskutku dostála svého názvu, je to doslova uspávačka, pomalá a maximálně uklidňující. A nakonec poslední, čtrnáctá skladba nazvaná Through The Night, nás potěší překrásným hlasem novozélandské umělkyně Jess Chambers a neobvyklejším beatem.

Jak lze vidět, Jerem Glenn a Dylan Jones dali dohromady opět parádní kompilaci, ve které si vzhledem k její různorodosti určitě každý najde to své. Za sebe dávám palec nahoru, ačkoliv jsem předchozím albům The Upbeats moc nepropadl, Big Skeleton se mi líbil.



Tracklisting:
01. The Upbeats - Big Skeleton
02. The Upbeats - Ki Ki Kai Kai feat. Cardz
03. The Upbeats & State Of Mind - Planet Earth
04. The Upbeats - Bones feat. Ned Worboys
05. The Upbeats - Bury Your Head
06. The Upbeats - Under The Sky
07. The Upbeats & Kemo - Carousel
08. The Upbeats - Macabre feat. Crushington
09. The Upbeats - The Unearthly
10. The Upbeats - Ghost Radio
11. The Upbeats - Noises
12. The Upbeats - Laser Crypt
13. The Upbeats - The City That Sleeps
14. The Upbeats - Through The Night feat. Jess Chambers
9.10.2009
RELEASE DIGEST: NZLP002CD
TREi - Innuendo
NZLP002CD Cover
NZLP002CD CoverNení tomu tak dávno, co jsem zde na blog psal poměrně rozsáhlý článek o chystaných albech, v němž byla zmínka i o TREiově debutovém albu Innuendo. A jak se říká, čas plyne jako voda, a tak i Innuendo konečně spatřilo světlo světa pod křídly labelu Samurai Music.

Abych se přiznal, na album jsem se těšil poměrně dost, jelikož je TREi jeden z mých oblíbenců, leč byl jsem poněkud zklamán. Čtěte dále a dozvíte se proč.

Po dlouhém a působivém intru v úvodním tracku pojmenovaném (jak jinak než) Innuendo se na scéně objevila klasická TREiova basová linka a různé ostatní prvky, typické pro jeho zvuk. Následovala Shame s mírně uječeným vokálem - nic nového pod sluncem, jelikož už minulý rok vyšla na vinylu. Poté přišlo zchlazení v podobě tracku Cold Front s neobvykle zlámaným beatem a zvuky zvonečků a harfy. Hned za ní se objevil menší exot - skladba Push, která mě zaujala asi nejvíce z celého alba. Hlavně asi kvůli tomu, že nemá beat zlámaný, nýbrž rovný. A zní to hodně dobře, rád bych si od TREie poslechl víc podobných kousků. Lead Me On, opravdu klidný a relaxační track, se na albu objevil rovnou ve dvou verzích, a to "Dub" a "Full Vocal". Liší se prakticky jen v tom, že v "Dub" verzi je použito méně vokálů. No Vacancy patří prozměnu k těm rychlejším. Stejně jako další záležitost - The Other Part Of Me - je založen na težkotonážní base, která vám na pořádném systému pěkně namasíruje chodidla. F Wave je zajímavá věc, která by podle mě nejlépe splňovala roli intra - nic moc se v ní neděje, jen postupně a v pomalém tempu nabírá na intenzitě a graduje, aby nakonec z ničeho nic skončila. Jenže je uprostřed alba, čili místo intra je z ní jakési intermezzo. V pomalejším tempu pak pokračuje vokály nadupaná Sleepless, další zástupce tracků s pořádně polámaným beatem, na níž pracoval s Teknikem. Po ní následuje další spolupráce, tentokrát se sousedy State of Mind - Thunder Biscuit - což je další song, který mě dost zaujal, neboť patří k tomu akčnějšímu, co se na albu vyskytuje. "Klasický" beat doplňuje hutná bassline řádně prohnaná LFO-čkem a všechno to moc pěkně šlape. I Still Remains se moji pozornost celkem dařilo udržet, obvzlášť se mi na ní líbí použtý ženský vokál a epické intro. A nakonec, Day Away s krásným klavírem a syntetickou melodickou linkou myslím představovat nemusím, vyšel sice dávno, ale u mě se pořád drží hodně vysoko.

Celkově mě album trošku zklamalo, už po prvním tracku jsem totiž získal pocit, že poslouchám to samé. Všechny mi příjdou hodně podobné - pokaždé skoro stejná basa, ve většině případů naechované perkuse a vokály, i pady zní taky všechny tak stejně...čekal jsem více akce a větší různorodost, v tomhle ohledu jsem byl zklamán. Nicméně na relaxační domácí poslech je album naprosto skvělé. Většina skladem se nikam nežene, ani ty rychlejší nejsou bůhvíjaké sypačky a vokály příjemně pohladí.

Tracklisting:
01. Trei - Innuendo
02. Trei - Shame
03. Trei - Cold Front
04. Trei feat. Southern Soul - Push
05. Trei feat. Thomas Oliver - Lead Me On (Full Vocal Mix)
06. Trei - No Vacancy
07. Trei & Dose - The Other Part Of Me
08. Trei - F Wave (Interlude)
09. Trei & Teknik - Sleepless
10. Trei & State Of Mind - Thunder Biscuit
11. Trei feat. Lisa Tomlins - Still Remains
12. Trei - Day Away
13. Trei feat. Thomas Oliver - Lead Me On (Dub Version)
1